1. Úvodní_úvodník
Ahoj, zdravím všechny. Začnu jednou neuvěřitelnou příhodou, která se nám stala včera.
Byli jsme na večeři v restauraci. Já, kolega Daniel, a Petra a Petra - dvě kolegyně s Čech. Sedli jsme si společně k jednomu stolu, objednali jídlo, pití (nealko), Peťa s Danem kouřili. Cítili jsme se parádně, užívali jsme si to. Jídlo bylo dobré, jediné co to kazilo byla hnusná zima z klimatizace. Stejně ale holky sundaly abáje a radši se klepaly kosou. Proč?….. Protože mohly. Čímž se dostávám k tomu, proč je to tak neuvěřitelná příhoda. No prostě proto, že jsme to mohli udělat. Poprvé za celý měsíc jsme byli s holkama takto dohromady aniž bysme museli hlídat jestli nás někde nesledujou Mutawi, nebo kdokoli jiný. Tady totiž s ženou, která není vaše manželka, mluvit nesmíte. Natož s ní jít do restaurace.
Jsou určité výjimky. Jen tak venku na ulici bych něco takového neriskoval, ale některé restaurace mají tzv. family section (rodinné sekce) - tam by to snad šlo, ale stejně…. a taky v obchoďácích celkem není problém. No a hlavně jsou to coumpoundy pro zápaďáky (společné ubytovny). No a v takové jsme právě byli. A byl to opravdu zážitek. Po měsíci se svobodně nadechnout stojí docela za to. Člověk by si řekl jak málo stačí ke štěstí. Hned jsme to pojali jako oslavu našeho měsíčního pobytu tady a taky jsme začali zvažovat změnu ubytování 
Jenomže západní (nebo evropské) compoundy jsou dost drahé (za svobodu se platí) a taky jsou dost daleko od naší nemocnice.
Ubytování v naší nemocnici je trochu z jiného soudku. Jsou tady převážně Filipinci a hlavně teda Filipínky….. a ty se dost přizbůsobily - některé chodí se zahaleným celým obličejem včetně očí (a to fakt nekecám, mají přehozený šátek přes hlavu i přes obličej, prostě blbky) Takže mi tady hned po našem příjezdu rozjíždíme takovou soukromou českou revoluci. Těžko říct jestli se nám to daří. Už jsme taky strávili s Danem asi hodinu v kanceláři ochranky vysvětlováním, že Peťa a Peťa nejsou naše manželky, ale kolegyně. A že se s nima bavit můžeme, protože máme potvrzeno od vedení, že v areálu nemocnice a našich ubytoven to máme dovoleno. V tom je právě kámen úrazu - agentura i vedení nemocnice při pohovoru nám garantovali trochu jiné podmínky. Tak se s tím trochu perem. No uvidíme jak to pude.
Tak to by bylo na úvod takové malé představení situace tady v SA. Žijeme teda v hlavním městě Riyádu a nedávno se mi podařilo najít docela pěkné stránky o tom jak se tady nenudit. Pán který je vytvořil je očividně přehnaně nadšený (ostatně jako většina cizinců, jejichž články jsem našel - sbírání kamínků na poušti jim příjde “absolutně úžasné”). Mně osobně “široké dálnice, křižující tuto metropoli, rozprostírající se jedna přes druhou, nad sebou a pod sebou v impozantní síti” nepřijde až tak okouzlující. Spíš je to smrad a opravdu nesnesitelný hluk, který jsem si vyzkoušel asi tři dny dost naplno, když mi dali pokoj s okny směřujícími přímo na jednu z takový dálnic - hned jsem se musel přestěhovat. Ale pár tipů na víkendový výlet tam určitě najdeme. Jsou tam hlavně dobré fokty, což byla podle autora nejsvízelnější část, protože teprve asi před rokem a něco bylo povoleno fotografovat veřejné místa. Tak píše v rozhovoru v novinách. Posuďte sami zde.
Tady ještě přidám odkaz na webový deník1 a webový deník2, který psala jedna sestra pro Lidové noviny. Pracovala u nás v nemocnici a moc dlouho to nevydržela. Když jsem si četl její postřehy ještě doma před odletem, docela mě poděsily. Celkem výživa
Zatím čau
magazin_mag